konečné oznamko

19. prosince 2008 v 15:36 | Miyo |  blog a já
Tak jednou tahle chvíle musela příjít. Tak abych začala je to jednoduchý muj blog není to co jsem si představovala a navíc tu mám takovej zmatek že to ani nejde tak jsem se rozhodla že udělám životní krok a teď to myslim doopravdy a nevimýšlim si pro tenhle blog je tento článek poslední prostě ko..ko..konec. Já jsem se fakt dlouho rozhodovala no a jinak to nejde. Je mi to fakt moc líto hlavně protože tenhle blog už mám dost dlouho vlastně už 9 měsícu a i když neni zrovna nejhezčí měla jsem ho ráda a tak se s tebou loučim a promin že už......
No a SB doufám že se na mě nezlobíte nevíc si založim novej blog teda už jsem si ho založila a no doufám že na něm budeme SB. No tak tady je na něj adresa můj blog a no budu na něm mít jinou přesdívku a ta je Nomi. Chtěla jsem se přejmenovat na tomhle blogu už dávno ale nechala jsem to na ten novej takže........
Zbohem blogu a odpust mi to.

SAYONARA
 

ztracené přátelství 10 díl special

18. prosince 2008 v 20:53 | Miyo |  příběhy
Všimli jste si že je to kulaté číslo tak to se přece musí oslavita tak tady bude něco malého navíc.No je to to že ho budeme psát obě najednou takže kus já a kus Aki.

Část od Miyo:
Když jsem se probudila zjistila jsem že už nejsem na písečné poušti ale na své malé posteli. Pomalu jsem se začala zvedat a přitom se mi zamotala celá hlava. Když jsem seďela rozhlédla jsem se po celém pokoji. Byl poloprázdný, moje zbraň byla pověšená na svém místě a nepořádek jsem tam měla skoro stejný, jenom na stole jsem měla nějaké masti .Protivně jsem si oddychla a pomalu jsem vstala z postele. Trochu mě zabolela noha, nespíš jsem měla poraněný kotník. Skrčila jsem se abych si ho trochu pomasírovala a rozhodla jsem se vyjít ke stolu. Když jsem udělala prvních pár nejistých kroků zakopla jsem o prázdnou krabici natáhla jsem se přímo před stůl. Před nos mi spadlo pár prámínků vlásů a já jsem je začala odfoukávat. Sice ten den teprve začal, ale já věděla že bude dost špatnej. Postavila jsem se a podívala na masti. Pak jsem se podívala na svoje poraněné a obvázanné rameno. "Díky" odvětila jsem do oprázdna. Sedla jsem si zase na postel a rozmotala jsem si obvazy. pak jsem otevřela víko pixli a podívala se na její obsach. Mast byla celkem namodralá a když jsem si kní čuchla hned jsem poznala že je to hojivá mast. Jako kdybych nadýchanou mast pohladila tak jsem setřela kousek povrchu dvouma prsty. Začala jsem si hojivou mastí pomazávat ránu a přtom jsem jí jemně masírovala. Když jsem si pomazala všechny rány které jsem měla zavřela jsem víko pixli a vstala. Zamířila jsem si ke skříni a otevřela jí. Vytáhla jsem z ní své ninja oblečení (měla jsem na sobě domácí) a převlíkla se. Pak už jsem se jenom trochu učesala a vyšla jsem ven. Celkem rychle jsem běžela k centru písečné a přitom míjela spousta lidí. Když jsem dorazila k velkému domu uprostřed celé písečné a vešla jsem dovnitř. Bylo tam velké pozdvižení. Všichni měli nějakou práci a zmateně pobíhali sem a tam. Promotala jsem se tím zmatkem a vešla do dveří, kde normálně seděl Gaara. Nikdo tam nebyl povzdechla jsem si a pomalu si sedla na jeho židli. Prohlédla jsem si celou místnost a zase jsem si povzdychla, otočila jsem se směrem k oknu a dlouho jsem do něj civila mezitím se mi před očima odehrával ten malí příběh co jsem před chvílí zažila.
Nejdřív jsem před sebou měla gaaru a pak tu dívku a nakonec souboj který skončil nerozhodně. Když jsem si na ten souboj vzpoměla dost jsem se rozčílila a bouchla si do stolu. Nemohla jsem snést ten pocit že jsem byla slabší že ona se nademnou smilovala že mě neuhodila. Odvrátila jsem pohled od okna abych už Ayame vytřepala z hlavy. Ale to mi nepomohlo, stále jsem se k oknu musela otáčet jakoby mě přitahovalo nebo na něco upozorňovalo. Stále jsem v okně viděla tu dívku a jak předemnou stojí a nechává mě být. Na mém pohledu bylo vidět že jsem dost rozčílená, zavřela jsem prudce oči a ruce sevřela do pěstí ale ať jsem dělala co jsem dělala musela jsem se furt dívat na okno. Zavrčela jsem a nato jsem zařvala, prudce jsem se rozmáchla a pěstí rozbyla celé okno. Pozorovala jsem jak pomalu celé praská a malé ůlomky začínají padat k zemi nakonec začali padat i velké kusy. Vyděla jsem všechno zpomaleně sklo pomalu padalo k zemi a odráželo svit zapadajcího slunce. Některé kousky odráželi i mě. A když se dotkly země odrazili se a pak teprve spadly na zem. Jak mile spadl poslední střep stekla z mé jseště stále pevně sevřené ruky i krůpěj krve která se rozprskla na kousku střepu. Celou pěst jsem měla krvavou a odřenou. Nenávistně jsem se dívla do prázdného rámu od okna.
Ale najednou jsem uslyšela klapot nějkých nohou. Rozhodně jsem neměla chuť se s někym hádat. A než stačil někdo otevřít dveře.... Jeden z Jouninu vešel do prázdné místnost a jeho první pohled směřoval k rozbitému oknu a střepům kolem něj. Rozběhl se k němu a schýbl se nad krůpějí krve na zemi. Dost se zamračil a vyhlédl z okna. Já se ještě víc přimáčkla ke stěně těsně pod oknem pod parapetem aby mě nezahlédl. Nenápadně jsem pozorovala co dělá a ani jsem nepípla. Když jsem se ujistila že je pryč stoupla jsem si a protáhla jsem se na střeše. A najednou jsem to zahlédla v rozbitém oknu jako by se vytvořilo nové sklo ale místo Ayame a našeho boje se oběvila ta malá dívka. Najednou jsem se sama do sebe uzavřela jako kdybych to zažila na živo jako bych tam byla stála jsem uprostřed cesty v Konoze. V úplně normální podobě a hleděla jsem na dvě malé holčičky které si spolu hráli pobíhali mezi lidmi a smáli se. Neviděla jsem jim do tváře ale poznala jsem že jsou šástné slyšela jsem jejich smích až jedna z nich zakopla a spadla dost jsem se lekla jestli si ta holčička něco neudělala. a běžela jsem za ní chtěla jsem jí podat ruku a pomoct jí zvednout se ale jako by mě ani neviděla. Měla malinko umazanou tvář ale nic jí nebylo. Sedla si na zem a začala se smát a druhá holčička s ní. Usmála jsem se a jako by mě něco zahřálo. Skrčila jsem se k holčičce a chtěla jí pohladit přitom jsem naní přívětivě pověděla "tys mě ale vydě........" Jak mile jsem se jí dotkla holčička se otočila a já ztuhla. Vlastněse neotočila kvůli mě ale jedné paní která se na ní usmívala a pomohla jí vztát. Vytáhla jemný kapesníček z kasy a utřela holčičce špínu z obličeje. "To..to...to.. jsem já" a dívala jsem se dívce do obličeje. Ta paní co před chvílí byla za mnou, mnou prošla jak duchem k holčičce. "To jsem já když jsem byla malá" a skoro jsem ani nedýchala. Ale když jsem se podívala té pání do obličeje stuhla jsem jako kámen. Vyděla jsem její přátelský úsměv a její pronikávé vlídné oči. Přesně jako moje.....Do očí se mi nahrnuli slzi. "Mami"? a první slza mi stekla po tváři dolů. Udělala jsem jeden krok a dotkla jsem se jemně své matlky jako by byla z porcelánu. Ale ta nechvíli zmizela a hned po té se objevila.stoupla jsem si na místo té holčičky byli jsme jako jedno tělo. Dělali jsme stejné pohyby a chistali jsme se obejmou t moni matku. Natáhle jsem ruce a hrnua jsem se k matce slzy se kolem mně jentřpytili a já byla šťastná ale jak mile jsem matku objala a sevřela ve své náruči usmála se svím vlídným úsměvema z očí jí stekla také slza "holčičko moje" promluvila na mě pohladila mě po vlasech a rozplynula se jako dým. rychle jsem vztala a zakřičela "mamiiii". Ale nikdo se neozval. Zhroutila jsem se na kolena a pár mích slz spadlo na zem. Ale mezi tím už se kolem mě zase oběvilo to město a ty dvě dívky ale moje matky tam už nebyla. Obě si zase hráli a běželi po stezce pryč z vesnice až k branám a polní cestě se začali točit a mávat rukama jak motýlové. Úplně jsem zapoměla na matku a šťastně jsem se usmála. stoupla jsem si k nim blíž a pozorovala jsem je ale to přišla už třetí rána, která se dost špatně snášela. Uviděla jsem do obličeje i druhé dívky byl milí ale stále mi něco připomínalnajednou se nad ní oběvila Ayame stáli na tom samém místě a delali stejné pohyby najednou jsem uviděla i u sebe jak mám nad sebou svojí přítomnou podobu a dělám stejné pohyby. Dost jsem se zděsila a zavřela oči jak mile jsem je otevřela byli tam zase jenom ty holčičky oddychla jsem si a řekla si že si to jen namlouvám.
Mezi tím se krajina proměnila v tmví les a na něm jeli vozy a spoustu nepřátelských ninjů. Na neštěstí ve vezoch jsem byla já a ta holčička dost brečeli a snažili se k sobě dostat mávali po sobě a křičeli na sebe. Rozběhla jsem se k nim a chtěla jim pomoc ale jako duch jsem jen prostrčila ruku skrz dívku. Povzdechla jsem si a nezbylo mi noc jiného než pozorovat co se děja. Když najednou se oběvili ninjové z písečné a vůz v kterém jsem jela osvobodili. Já neskonatelně pbrečela a utíkala před písečnými ninji. Kteří mi chtěli pomoct já dobře věděla že mi neublíží ale nechtěla jsem se vzdát svojí malé kamarádka a snažila se doběhnout k jejímu vozu ale zakopla jsem a spadla. Ležela jsem na zemi a řvala nějaké jméno ale nevěděla jsem jaké.
Najednou jsem se dostala do reality a všimla si že někdo míří zase do místnosti s rozbitým oknem tak jsem seskočila ze střechy a utíkala pryč přitom mi ale v hlavě rotovali myšlenky o té zázračné dívce když najednou BUM do někoho jsem vrazila a uslišela známí víkřik někoho koho jsem znala zahlédla jsem orandžovou barvu a pak už se skácela na zem.

Část od Aki:

Seděla jsem na svém oblíbeném kameni kousek od úkrytu Akatsuki a koukala jsem do nekonečné dálky. Chtěla jsem se dozvědět co nejvíc o Miyo a ten Gaara o ní musel hodně vědět a tak jsem včera večer ukradla z kanceláře Peina klíč od jeho věznice, jelikož tam nikdo jiný než on nesmí a já tam prostě musela tak jsem si ho tajně pučila, udělala kopii a zase vrátila jak lehké a dnes zrovna před chvílí jsem slyšela Peina jak říká, že Gaara už nabyl vědomí. Stejně mi asi nebude chtít nic říct, když sem z Akatsuki….no co zkusit se to může. Přemýšlela jsem co se tady vlastně děje.
Najednou mě uhodil do očí západ slunce a tak jsem se rychle odvrátila, protože to bylo celkem nepříjemné, ale západ slunce mi dal znamení, že je čas jít za Gaarou a tak jsem vstala a vyrazila zpět do úkrytu.

Obyčejně jsem vešla do dveří. Nikde nikdo a tak jsem po špičkách došla, až ke dveřím vedoucím do věznice. Uf! Oddechla jsem si, že mě nikdo neviděl a vytáhla sirky a zapálila svůj malý kotouč, abych viděla, protože tam byla tma.
Klesala sem pomalu po schodech do vězení za tím Gaarou. Když sem konečně se stoupala dolů tak sem otevřela velké kovové dveře znamením ruky a vstoupila dovnitř. Uprostřed byla dlouhá chodba a na každé straně byli pokoje pro vězně. Nebylo jich moc dohromady asi deset, protože na každé straně jich bylo pět.
Když sem přišla až k věznici Gaary pocity se ve mně začaly neuvěřitelně vařit a nedočkavě sem otevřela dveře.
Když sem vstoupila tak pohled mi spadl hned na výrazného Gaaru, který seděl v rohu se spoutanýma rukama a nohama. Hlavou koukal do země, ale jakmile sem se trochu víc pohnula tak hlavu trošku nadzvedl a začal mě probodávat pohledem. Z jeho pohledu sem vycítila Shukakovu chakru, ale rozhodla jsem se to risknout a dozvědět se něco o Miyo. Přiblížila jsem se k němu a přemýšlela co říct, ale dlouho sem nemusela, protože překvapivě začal mluvit on.
"Tak co po mě chceš?"Řekl velmi chladně, ale bylo poznat, že je velmi vyčerpaný. Nasadila sem též ledový hlas a odpověděla. "Chci vědět něco víc o tvé kamarádce Miyo Chiruky."Řekla sem prostě. Bylo vidět, že Gaara vypadal překvapeně, ale jeho pohled se zas vrátil do normálu. "A k čemu ti to bude?" Řekl dosti výsměšně což mě rozčílilo, ale zachovala sem chladnou hlavu. Začala sem přemýšlet co odpovědět. Jestli mu budu lhát bude mi to k ničemu a tak sem řekla pravdu "Připadá mi, že sem jí znala někdy možná blíž." Gaarovi oči se rozšířili stejně jako mé z údivu co sem to právě řekla. Gaara najednou vypadal, že přemýšlí. Já sem samozřejmě nevěděla o co jde a vypadala jak debil a tak sem radši zase řekla něco rozumného svým chladným hlasem. "Takže něco víš….poznám to podle toho jak se tváříš." Řekla sem a zamířila na něj svůj pohled. I on na mě zamířil svůj pohled a začal. "I kdyby proč bych to měl říkat někomu jako si ty? Si z Akatsuki a řekla bys vše jen abys získala informace" Řekl a odvrátil svůj pohled zase ode mě pryč. Vypadal celkem v pohodě, ale já sem začínala ztrácet trpělivost.
Přišla sem k němu chytla ho za triko pod krkem a vyzvedla do výše. "Máš takovej pocit, že si někdo důležitý, aby ti měla lhát nebo co." Vykřikla sem dosti naštvaně, ale pak jsem se vzpamatovala a pustila ho na zem. Pořád se tvářil stejně…..chladný pohled. Já se uklidnila a pohled sem upřela do země. "Když mi povíš všechno co víš o Miyo Chiruky….. tak …. já ….. já tě dostanu odsud pryč." Řekla sem potichu a zvedla v hlavu. V očích se mi objevila červená barva díky západu slunce, který sem pronikal malinkým oknem.

Tak jak se vám to líbylo???

diplom na vánoce od petik-chan

17. prosince 2008 v 20:39 | ♥Miyo♥ |  diplomy
Moc děkujuza diplom je fakt kawai.
 



Lee obrázky

15. prosince 2008 v 19:35 | Miyo |  naruto






Ino obrázy

15. prosince 2008 v 19:09 | Miyo |  naruto


Shikamaru obrázky

14. prosince 2008 v 13:19 | Miyo |  naruto

tanhle je strašně kawai

Shino obrázky

14. prosince 2008 v 13:06 | Miyo

Kiba obrázky

14. prosince 2008 v 12:09 | Miyo |  naruto

dnes tu nejsem

13. prosince 2008 v 10:50 | Miyo |  blog a já
No tak někteří už to víte a jiní ne tak to sem napíšu.
No tak dneska tu nebudu odjíždím do Prahy a vrátím se až večer. Achjo jak já bych tu chtěla zůstat no myslela jsem totiž že půjdu na bruslení na led a že tam bude prdel ale to nevišlo.... No tak to sem jen tak píšu a
chci se ještě jednou omluvit Hinate-chan za to že ještě nemá diplomek za SB. No tak papik

Kam dál